Všichni občané jsou si před zákonem rovni. Privilegia daná narozením, pohlavím, postavením, třídou nebo vyznáním jsou vyloučena. Nikdo nesmí být znevýhodněn kvůli postižení.

Tak zní první odstavec článku 7 spolkové ústavy v platném znění.

Ústava obsahuje základní pravidla státu: jak má být uspořádán, jak mají fungovat instituce, zákonodárství a soudy.

O formulacích v ústavě nového státu se v parlamentu vedly bouřlivé debaty. Ve vitríně na stěně před vámi si můžete prohlédnout jeden z návrhů.

Jsou na něm vidět opravy tužkou. Naznačují složitý proces vyjednávání, který vedly strany zastoupené v parlamentu. Sporných bodů bylo mnoho, ale poslanci se dopracovali ke kompromisům.

Dokument ve vitríně zcela vpravo je vydání novin Wiener Zeitung z 1. října 1920, v němž byl oficiálně oznámen vstup ústavy v platnost. V levé dolní části tohoto dokumentu najdete také článek 7, citovaný na začátku, který hlásá zásadu rovnosti.

Rozhodující vliv na novou ústavu měl právník Hans Kelsen. Když se otočíte, uvidíte ho na jednom z velkoformátových portrétů. Často je označován za "architekta ústavy". Podle jeho názoru měl mít parlament silné postavení a hrát rozhodující roli ve státě.

Podle jeho představ neměl být parlament pouhým "strojem na hlasování", ale místem, kde se bude debatovat o různých názorech s cílem nalézt kompromis, s nímž budou souhlasit pokud možno všechny politické strany.

Ústředním bodem Kelsenova pojetí demokracie je vztah mezi menšinami a většinami: Podle něj demokracie neznamená, že většina rozhoduje bez ohledu na ostatní. Požadoval, aby do rozhodovacího procesu byly zapojeny i menšiny a opozice.

Další Kelsenovou myšlenkou bylo zřízení ústavního soudu. Tam nezávislí soudci a soudkyně kontrolují, zda jsou zákony v souladu s ústavou. Rakousko bylo první zemí, která ústavní soud zavedla.

V roce 1929 byla ústava pozměněna a bylo posíleno postavení spolkového prezidenta. Napříště byl prezident volen přímo lidem a získal rozhodovací pravomoci, které dříve náležely parlamentu. To bylo v rozporu s Kelsenovými myšlenkami.

Tato ústava platila až do nastolení rakouské diktatury v roce 1934 a byla obnovena v roce 1945. Je platná dodnes a jako výraz živé a dynamické demokracie se znovu a znovu aktualizuje.