Díváte se na stolní hru, která zachycuje ducha 50. let. Hra se jmenuje Chytří občané a cílem je společnými silami vybudovat obec. Každý přispěje, každý je důležitý: úředník, dělník, zemědělec, lékař, řemeslník, živnostník. Rozhodující je dohoda místo konfliktu.

To je také základní myšlenka sociálního partnerství, které v Rakousku existuje od roku 1946. Je to zvláštní rys rakouské demokracie. Sdružení zaměstnavatelů, tedy Hospodářská komora a Zemědělská komora, se pravidelně setkávají se zástupci zaměstnanců, tedy s Komorou pracujících a Odborovým svazem. Společně s vládou zasedají za jednací stůl, aby se dohodli na kompromisech v oblasti sociální a hospodářské politiky.

Od roku 1945 začaly tyto čtyři organizace aktivně spoluutvářet rakouskou hospodářskou politiku, aby čelily inflaci a recesi. V takzvaných mzdových a cenových dohodách sjednávaly pevné ceny výrobků a mzdové sazby. Cílem bylo sladit životní náklady a mzdy zaměstnanců. Usilovaly o to, aby se neopakovala zkušenost z první republiky, kdy lidé ztratili důvěru ve vládu, a ve společnosti zavládla vzájemná zášť. Cestou vyjednávání docilovaly co nejširšího konsensu, který byl výhodný pro co nejvíce lidí.

Přestože dnes sociální partnerství ve srovnání s 60. a 70. lety ztratilo na vlivu, stále hraje důležitou roli, například při vyjednávání kolektivních smluv nebo v otázkách odborné přípravy. Dostává se mu kritiky za netransparentní rozhodování, na němž se podílí jen několik málo rozhodujících osob, a za neochotu provádět reformy. Sociální partnerství není upraveno zákonem, je založeno na neformálních dohodách.

Na pravé straně bílých kostek, kde visí plakát o stávce, najdete statistiky o stávkách v Rakousku. Za druhé republiky se v Rakousku stávkovalo velmi zřídka, méně než v jiných zemích EU. Jedinou výjimkou byl rok 2003, kdy se stávkovalo proti důchodové reformě, kterou vláda prosadila bez zapojení sociálního partnerství.

Nestávkovat je dnes považováno za typicky rakouskou záležitost, a to i díky silnému postavení sociálního partnerství.