Tato vitrína obsahuje osobní předměty lidí, kteří byli zavražděni v Malém Trostinci. Pocházejí z hromadných hrobů z tohoto místa nedaleko Minsku v dnešním Bělorusku.

Jedná se o nádoby, hřeben, dvě mince a krabičku na pilulky, ve které byly léky proti bolesti vyrobené ve Vídni. Tyto předměty měli lidé u sebe v okamžiku, kdy byli zavražděni.

Poté, co nacistický stát v červnu 1941 napadl Sovětský svaz, se přestal zabývat vyháněním a zaměřil se na masové vraždění. Zahájil systematické deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů, zejména ve východní Evropě.

Židy deportované do Malého Trostince ihned po příjezdu vraždili ve speciálně připravených plynových vozech, anebo je odvedli do lesa a tam je postříleli. Malý Trostinec je po táboře Auschwitz-Birkenau místem, kde bylo zavražděno nejvíce rakouských Židů.

Přímo z Rakouska do Minsku nebo Malého Trostince jelo deset transportů, každý s asi 1000 osobami. Vlaky vyjížděly z nádraží Aspang uprostřed třetího vídeňského okresu. Na toto nádraží je neskrývaně svážela nákladní auta, která křižovala celou Vídeň: průmyslová masová vražda začala za bílého dne, všem na očích.

Kromě Židů nacisté systematicky odváželi a vraždili Romy a zdravotně postižené. Oběťmi táborového věznění, pronásledování a vražd byli nejen odpůrci režimu, ale také takzvaní asociálové, homosexuálové, svědci Jehovovi a muži, kteří odmítli sloužit ve wehrmachtu.

Zkušenosti s masovými zločiny nacistů zásadně zpochybnily výdobytky lidské civilizace a vedly k tomu, že po skončení nacistické nadvlády vznikla mezinárodní spolupráce v podobě Organizace spojených národů, OSN. Jedním z jejích prvních a nejdůležitějších činů bylo sepsání Všeobecné deklarace lidských práv.